Proč zrovna já?

Co sem komu udělal? To se může stát jenom mě! A další z oblíbených prupovídek, které slýcháme dnes a denně. Bohužel nebo bohu dík, těmto slovům také věříme. Tento článek je obsažnější, než naznačuje vlažný, leč nutný úvod a nadpis.

Často čtu na sázkařských fórech texty typu, no jo, tak sem si vsadil já, takže to nevyjde. Píší to dříve, než utkání vůbec začne. Ti lidé tomu tak věří, až to vypadá, že si dokonce přejí, aby to nevyšlo. Proč by jinak vsázeli na něco, čemu nevěří? Ve skutečnosti svému tipu věří, ale jen do chvíle, než ho vsadí a následné řeči vedou z toho důvodu, aby mohli v případě neúspěchu říkat "já sem to říkal". Já sem smolař. Tito lidé věří, že jsou smolaři a jejich chybné tipy jen využívají k podpoření této víry. A víte co řeknou, když vyhrají? Že sem to nevsadil za víc, ach jo, to sem ale smolař.

Proč o tom píši? Spousta z nás má v hlavě podobně nesmyslné vzorce uvažování, které si neuvědomuje. Je to jako když jde velmi žárlivý manžel domů s přesvědčením, že načape svou ženu v posteli s jiným. On si během té cesty v podstatě začne skrytě přát, aby ji už konečně načapal a dokázal tak, že si všechno jenom nevymýšlí. Že měl celou tu dobu, co ji podezírá pravdu. Nečekaně přijde domů. Nikde nikdo, manželka kouká na televizi a on místo toho, aby byl šťastný, že to, čeho se bál, nebyla pravda, pociťuje pocit zklamání nad tím, že to zase nevyšlo. A když ji načape s jiným, tak bude naštvaný ještě víc. V podstatě sám sobě nedává východisko.

Zmíněný sázkař, žárlivý manžel a nespočet dalších lidí si zkrátka nedává východisko k tomu, aby byli spokojení. V podstatě se dá říci, že si nepřejí štěstí, ale smůlu, protože svým uvažováním nedávají štěstí žádnou šanci.

To, že lidé nepřejí štěstí a nic dobrého jiným lidem, obzvláště těm, které nemají z nějakého důvodu rádi už jsme si zvykli a neshledáváme na to nic špatného. Ale my jsme už zašli tak daleko, že ani sami sobě nepřejeme nic dobrého. Často si říkáme, že si něco nezasloužíme. Proč?

Proč si něco nezasloužíme? Kdo to hodnotí? Přece mi sami, tak proč si mi sami pro sebe nepřejeme krásné věci? Co nám v tom brání? Jako bychom chodili každý den před nějaký soud u kterého bychom museli obhajovat všechny naše skutky. Obzvláště ty špatné, které pak musíme kompenzovat nějakými skutky podle nás dobrými. A tak třeba sbíráme víčka na léčbu nemocných děti, protože na ně prý nejsou v systému peníze, zatímco se díváme v televizi na to, jak lidé, kteří nám vládnou rozhazují veřejné peníze na kdejakou ptákovinu. Stamiliony v dotacích pro miliardáře na jeho biznis s řepkou se najde vždycky, ale na nemocné děti peníze nejsou? Prosím? Kdo na to přišel? Kdo nám tu chce vůbec  namluvit, že žijeme v demokracii, tedy systému, který vykonává vůli lidu a přitom je pro něj důležitější finanční prospěch jedince, než zdraví našich dětí?
A pak kde je na světě ta spravedlnost že?

To ale nemá s nespravedlností nic společného. My si přejeme, aby se nám děli špatné věci. Jak jinak si vysvětlit, že volby vyhrávají lidé, u kterých předem víme, že jsou zloději. Často i s křiváckou historií. Stále vidíte nějakou nespravedlnost? My si zkrátka nedáváme východisko. Možná, že kdybychom se konečně měli k činu, tak bychom místo pokryteckého sbírání víček, mohli zařídit to, že každé z takových dětí bude mít automaticky od státu nejlepší péči. Třeba bysme raději obětovali tu miliardu zbytečným neziskovkám, tu miliardu podnikatelům na jejich biznis a když budou tito příjemci dotací řvát, kde sou jejich peníze, nebudeme jim bránit v tom, aby zburcovali občany, kteří pro zvýšení jejich zisků budou sbírat víčka od pet lahví.

A vážně nemusíme mít ze sebe špatný pocit, že sme to dovolili. Nemusíme se soudit, ani odsuzovat. Ostatně to děláme už dlouho, takže můžeme s jistotou říct, že to nikam nevede. To, že něco děláme špatně přece nijak nebrání tomu, začít dělat věci správně. Bohužel to moc lidí nechápe a pak dělají neustále ty stejné chyby zas a znova a mají pocit, že se jim dějí samé špatné věci. A ergo, to potvrzuje opět tu domněnku, že svět je nespravedlivý. Ale se spravedlností světa to nemá nic společného. Jde jen o to, že neustále děláme stejné chyby. To má spíš něco společného s naší neschopností poučit se z vlastních chyb. A nejlepší na tom je, že pak takový lidé ještě dávají rady druhým, co a jak mají dělat. Necháváme si radit od lidí, o kterých víme, že mají spousty vlastních problémů. Proč? To nevidíme, že v manželské poradně si necháváme radit od rozvedených?

Podívejme se všichni společně na svůj předchozí život. Proč jsme tam, kde jsme? Nemyslím to teď abstraktně, ale zcela konkrétně. Co všechno se muselo stát, aby jste byli teď a tady. Na této židli, v této posteli, v práci, v přítelkyni - i když, to považuji za velice nepravděpodobné, číst si u milování články z netu by hraničilo z obsesí. Ale vážně. Udála se strašná spousta věcí, aby jste byli tam, kde právě jste a nic z toho nebyla náhoda. V podstatě to, kde teď jste, i to, jak jste se sebou spokojeni je výsledkem vašich předchozích rozhodnutí. Vždy máme na výběr z mnoha variant, pro které se můžeme rozhodnout. I když si občas nalháváme, že jsme měli smůlu a neměli sme ty možnosti, tak to není pravda. Vždycky tam ty možnosti byli, jsou a budou.

Problémem je jen náš pocit, že pořád něco musíme. Zvykli jsme si dělat velké množství věci, které musíme. V důsledku toho má spousta z nás například i ten pocit, že musí volit stále ty stejné politiky. Pro věci které musíme, nemáme ani čas, dělat věci, které dělat chceme. A to ani když se rozhodneme živit tím, co nás baví na vlastní pěst. Náš stát a jeho vedení, které si volíme, nás totiž nenechá dělat jen to, co nás baví. Na to, abyste mohli například vyrábět dorty, mít vlastní zverimex nebo cokoli jiného, vás stát, který prý zastupuje vaši vůli, nutí vyplňovat každý den, měsíc i rok tolik papírů, že nakonec stejně spoustu času budete dělat věci, které musíte. A to ani nemluvím o tom, že aby vám to vůbec dovolil, musíte se doprošovat na spoustě úřadů o povolení.

Je ovšem nad slunce jasné, že být šťastní můžete být jedině tehdy, když děláte věci, které chcete ve větší míře, než ty, které musíte.
Musíme si život přerovnat tak, abychom dělali častěji věci, které chceme, i když se to může zdát těžké nebo nemožné. Musíme dát sami sobě východisko k tomu, abychom mohli být šťastní.

To, co považujeme za nespravedlnost je ve skutečnosti jen naše neochota poučit se z chyb. Život sebou přináší lekce, protože z nás nechce mít slepce. Když tyto lekce zvládáme dobře, získáváme odměny, když špatně, dostáváme nové šance. Stále zas a znova máme šanci, se příště zachovat jinak. Život vám může do cesty přihrát spousty úžasných partnerů, ale když si raději budete vybírat despoty, tak hold budete žít s despotou. To není trest, ale vaše volba. Pokud v takovém vztahu nebudete šťastní, pak ho můžete ukončit, poučit se z chyb a najít si partnera "lepšího". Neříkejte: "já mám na partnery prostě smůlu", protože pak každým svým partnerem budete podvědomě chtít své tvrzení potvrdit. Stejně jako zmíněný sázkař si předem nedáte východisko. Když už, tak si řeknětě: "proč se nedokážu poučit z vlastních chyb"? To je totiž přístup, který vám otevírá nová dveře a také dobrá otázka.

V podstatě je to i odpověď, protože celé je to o způsobu, jakým uvažujeme. Pokud uvažujeme způsobem, který nám nedává šťastné východisko, pak je logickým řešením uvažování způsobem, který nám šťastné východisko dává. Tedy za předpokladu, že chceme být šťastní.

Způsob našeho uvažování v této chvíli, totiž předurčuje naši budoucnost.

Pokud chceme mít hezkou budoucnost, musíme si ji nejprve ve své hlavě vytvořit. Protože vždy jdeme jen za tím, co si vytvoříme ve své hlavě. Nikdy jsme nešli za ničím jiným. Když uvidíme naší budoucnost jako nudnou, tak nudná bude. Budeme pokračovat v dělání věcí, které nás nebaví, protože nebude nic, co by nás nutilo to změnit. Chápete? Když nebude žádná světlá myšlenka ve vaší hlavě, tak nebude ani důvod, abychom se snažili o změnu. Proč? Proč bychom se snažili o změnu, když ani nevíme proč? Proto si nejprve musíme vytvořit představu o naší budoucnosti, která se nám bude líbit, protože teprve potom budeme mít za čím jít.

Pravým důvodem naší frustrace je to, že vidíme svou budoucnost černě. To způsobuje, že se na ni netěšíme. To nám bere těžko představitelné množství energie. Je to jako když jdete na 12 hodin do práce, která vás neskutečně nebaví. Každá minuta je utrpení a jen se těšíte, až to skončí, ale druhý den vstanete a jdete do té stejné práce zase. Proč? Protože vaše představa o budoucnosti je černá a bez východiska. Každý den své rozhodnutí můžete změnit a usilovat o jinou práci. Každý den se v takové práci můžete také těšit na to, až se po ní budete věnovat něčemu, co vás baví a pracovat na tom, aby se z vašeho koníčku stalo nové zaměstnání. S takovým přístupem jde každá práce líp, protože má východisko. To zda se vám to splní nebo ne, nyní nechme stranou.

Podstatná je především ona doslova životní energie, kterou vám těšení dává. Dnes už je možná pro vás těžké si představit, jak je silná. Ale z dětství to známe každý. Každý z nás si pamatuje, jak těžké bylo v noci usnout, když druhý den byli vánoce.

Pokud se budeme těšit na to co nás čeká, dostaneme od života dostatečné množství energie k tomu, abychom měli sílu, změnit naši představu ve skutečnost. Pokud chceme žít šťastný život, musíme mít nejprve šťastnou představu o naší budoucnosti. Bez toho to zkrátka nejde. Až ji budeme mít, musíme začít věřit tomu, že tuto představu změníme ve skutečnost. Zpočátku se naše mysl bude zdráhat této představě uvěřit. Je nutné přinutit mysl, aby v této fázi hledala způsoby, nikoli důvody. Musí hledat způsoby, jak dosáhnout své představy hezké budoucnosti, namísto důvodů, proč to nejde. Proč? Protože mysl je úžasný nástroj. Ona dokáže obojí. Záleží jen na tom, co chceme, aby našla. Když budeme chtít, aby našla důvody, proč něco nejde, tak je najde stejně dobře, jako způsoby, kterými dosáhnout toho, co podle ní v prvním případě nešlo. Je jen na nás, jaký úkol mysli dáme.

Pokud se nám podaří vytvořit hezkou budoucnost, na kterou se budeme těšit a v naší mysli najdeme reálný způsob, kterým můžeme takové budoucnosti dosáhnout, pak nám nic nebude bránit, abychom skutečně uvěřili tomu, že takovou budoucnost můžeme mít. To je nejdůležitější část. Musíme opravdu věřit tomu, že si naši představu splníme. Vím, že slovo víra získalo za dlouhá léta manipulativního zneužívání nepříjemnou konotaci, ale to nic nezměnilo na důležitosti víry jako takové. Jste to, čemu věříte, že jste. Ostatní zase věří tomu, že jste takový, jací si myslí (věří) oni, že jste. A ve skutečnosti nejste ani jedno, ale to je teď nepodstatné. Důležité je uvědomit si, jak velkou roli víra ve vašem životě hraje.

Ovšem pokud víte, čeho chcete dosáhnout, i jakým způsobem toho chcete dosáhnout, tak proč byste neměli věřit tomu, že toho dosáhnete? Víra ve splnění hezké představy o vaší budoucnosti je završením celého procesu. Pokud ji neztratíme, pak není důvod, abychom si takovou představu nesplnili. Možná namítnete, že ne každý sen, jak můžeme také říkat takové představě se splní. A máte naprostou pravdu. Život je jedna velká změna a naše plány ho zase tak moc nezajímají. Ale já mám také jednu námitku, která vás možná překvapí. Záleží na tom vůbec? Záleží na tom, jestli se splní konkrétně ten sen, který si vymyslíme dnes, když si zítra můžeme vytvořit nový? Tím nechci říct, abysme měnili svá rozhodnutí ze dne na den. Jděme za tím, co chceme, dokud je to možné.

V zásadě je ale přeci naším cílem být šťastní. Proto si vytváříme hezkou představu o budoucnosti. Toto štěstí nám přináší právě to, že nahradíme naši představu o budoucnosti černé, budoucností světlou. Pozitivní přístup není nic jiného, než schopnost vidět hezkou představu budoucnosti v přítomném okamžiku. Proto, i když nastanou okolnosti, která skutečně brání splnění naší původní představy o krásné budoucnosti, nic nám nebrání v tom, vymyslet si novou a třeba i ještě hezčí představu. A stejně tak nám nic nebrání v tom, vrátit se k frustraci z toho, že na nás nic hezkého nečeká.

Nerad bych, aby to vyznělo tak, že si vymyslíte naprostou papundeklovinu, která se splní jen proto, že jí budete věřit. To je mylná doměnka, která může být i nebezpečná. Je důležité vytvořit si představu, která se vám bude líbit a zároveň mít plán, jak jí dosáhnout. Pokud například chcete být fotografem, měl by váš plán obsahovat vlastnictví fotoaparátu. Bez fotoaparátu nebude mít vaše víra žádný význam, stejně jako nebude mít žádný význam vlastnictví fotoaparátu, na který nebudete fotit.

Jsou to spojené nádoby, jejichž výsledkem je život, který žijeme. Metaforicky a zjednodušeně řečeno - zeptejme se duše, co by chtěla dělat a mysli, jak toho dosáhnout. Následně začněme činit rozhodnutí, která nás budou splnění této představy přibližovat a nepřestávejme se těšit na to, jaký bude náš život, až se naše představa splní.