Pohádka o demokracii

Byla jednou jedna země, které vládla demokracie. Tak se označoval způsob vlády, ve které lidem volení zástupci prosazují vůli lidu a všichni jsou si rovni. Brzy však zjistíme, že vše nebylo tak idylické, jak se na první pohled zdá

Ono totiž žít v takové demokracii nebyla vůbec levná záležitost. Ukázalo se, že demokracie v této zemi stojí obrovské množství peněz. No a jediným zdrojem příjmů demokracie byli pracující lidé, kteří ji živili takovou měrou, až neměli peníze ani pro sebe samotné. Inu posuďte sami. Každý pracující člověk se na konci měsíce musel o svou mzdu se svou vládou podělit. Například pracující člověk, který si za měsíc vydělal 35.000 korun, přenechal 15.000 korun státu a 20.000 korun si ponechal. To ovšem bylo demokracii málo a tak si přibrala zhruba 17% z každé věci, kterou si v ní z těch ponechaných 20.000 korun lidé zakoupili.

Pokud někdo bydlel na místě, kde bylo takové práce málo a chtěl se k ní přiblížit nebo jen chtěl žít někde jinde, pak měl právo se odstěhovat. Takové právo, ale také nebylo zadarmo. Demokracie byla nenasytnější než lochneská příšera a tak si nechala zaplatit za každé razítko i kolek, který vydala a na závěr si řekla o 4% z prodejní ceny. Je tomu již sto let a dodnes nikdo neví, za co ten poplatek byl. Takové poplatky dříve inkasovali snad jen pasáci, ale ti byli demokracií označování za zločince.

Představitelé demokracie byli ve vytváření daní skutečně velmi kreativní. Dokázali zdanit například i smrt. Nebožtíkův majetek si ocenili a pak si z něj vzali 15%. Tato daň byla časem téměř zrušena, ale majetek státu zůstal. Přitom pokud by někdo našel na ulici mrtvého občana, kterému by sebral z peněženky 150 korun z tisícovky, byl by touto demokracií považován za zloděje nejhrubšího zrna. 

To ale stále nebylo vše. Demokracie jako první státní zřízení na světě dokázala zdanit i slunce. Asi proto byla tak populární. Lidé, kteří si instalovali solární panel k získávání energie, si museli na vlastní náklady pořídit také měřák, kterým sami sobě měřili, kolik energie slunci ukradli. Za tuto velkou sluneční loupež pak také státu odvedli daň. Jakým způsobem dokázala demokracie tyto peníze ke slunci dopravit a co si za ně slunce pořídilo však není známo.

Tato demokracie se začínala čím dál více podobat spíše daňokracii, aneb vládě daní. Lidé vlastnící pozemek platili daň z půdy, ti šťastnější, kteří na pozemku měli vodu platili daň z vody. Daň ze vzduchu odváděli všichni nepřímo uhlíkovou daní. Jen oheň se nedařilo zdanit, tak alespoň úředníci chodili po domech a kontrolovali, čím lidé topí. 

Výčet daní byl samozřejmě v takové daňokracii mnohem delší a sloužil především k tomu, aby udržoval většinu obyvatel v chudobě. Zaměstnanci díky těmto daním často přežívali od výplaty k výplatě a byli tak dostatečně zaměstnáni vlastními existenčními problémy na to, aby měli čas se zabývat nějakou vládou. 
Také tam žili lidé, kteří nechtěli být zaměstnanci a tak zaměstnávali sami sebe. Říkalo se jim podnikatelé. Těmto podnikatelům většinou zůstávalo v peněžence více peněz, ale za odměnu museli státu vyplňovat obrovské množství neuvěřitelně nepřehledných papírů, díky kterým také neměli čas řešit, co dělá vláda.

Když pak přišlo to, co vláda označovala za svobodné volby, lidé si ani nevšimli, že jde ve skutečnosti o souboj mediálních agentur a poradců, který rozhodují peníze. Obrovské reklamní kampaně plné urážek a předvolebních slibů, které nikdo nebral vážně. Ve skutečnosti šlo jen o reklamní slogany, které vytvořili mediální agentury, aby se pěkně vyjímali na billboardech. Tyto specializované mediální agentury a reklamy se stali velmi nákladnou nutností pro úspěch ve volbách. Počet získaných hlasů pak byl téměř úměrný množství vynaložených finančních prostředků na předvolební kampaň. V podstatě se dalo hovořit o tom, že strany směňovali s mediálními agenturami peníze za hlasy voličů.

Ptáte se, kde brali peníze na zaplacení těchto hlasů? No věřte nebo ne, ale zavedené vládní strany za sebe nechávali platit tyto účty voliče samotné. Vám to možná přijde směšné, ale pro lidi to tenkrát nebylo nic zvláštního. Ti byli dávno zvyklí, že politikové, jak se říkalo tehdejším představitelům demokracie mají  moc zlegalizovat jakoukoli formu krádeže. Po volbách se tedy všechny úspěšné strany sešli u peněz daňových poplatníku a za každý získaný hlas si vzali stovku. Vítězové voleb si tak přišli i na více než 100 milionů korun a ani méně úspěšné strany neodcházeli s prázdnou. Tyto peníze pak zavedeným stranám dávali v následujících volbách  obrovskou konkurenční výhodu a praktickou jistotu, že nové strany ve volbách neuspějí.

Úspěch v takto svobodných volbách byl podmíněn obrovským množstvím peněz. Peníze však kromě zavedených stran měli pouze lidé, kteří je získali právě díky tomuto systému, takže neměli zájem jej příliš měnit. Zdálo se, že situace je beznadějná, proto se nedivme, že tehdejší lidé začali mezi stranami volit buď menší zlo nebo k volbám přestali chodit úplně.

Tradovalo se, že kdyby volby mohli něco změnit, tak by je dávno zakázali, ale takové volby byli velmi užitečné. Bez nich by tehdejší politikové nemohli předstírat, že hájí zájmy lidu a zaštiťovat se demokracií, které se ve skutečnosti spíše štítili. Ono to slovo demokracie totiž znamenalo, že politikové jsou voleni lidmi proto, aby hájili jejich zájmy a nikoli své vlastní. Od počátku bylo slovo demokracie také výrazem pro systém, ve kterém jsou si všichni občané rovni. A to především před zákonem. Jak věrní byli tehdejší politikové této myšlence posuďte sami.

Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech.
Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem.
Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání po dobu trvání mandátu vyloučeno.
Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při páchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.

Díky tomuto ústavnímu zákonu, který nazvali poslaneckou imunitou vymezili sami sebe mimo zákon. V podstatě mohli zcela beztrestně i vraždit, kdyby se na tom domluvila jejich komora, ale šlo jim především o to, aby mohli nakládat s vybranými daněmi jakkoli nezodpovědně a přitom zcela beztrestně. Když se rozhodli, že kilometr dálnice bude stát třicetkrát tolik, než v sousední zemi, tak stál kilometr dálnice třicetkrát tolik. V praxi tak bylo možné, aby politik za peníze občanů koupil od svého kamaráda například kancelářské potřeby v hodnotě 100 korun za dva miliony a nebyl za toto jednání, které je evidentně v rozporu se zájmem lidu právně postihnutelný. Pro doplnění ještě uvedu, že základ tohoto slova, demos, měl znamenat svobodný občan země. Lidé v této zemi však nebyli ani tak svobodní, aby si mohli na vlastním pozemku bez povolení postavit garáž. Dokonce se bez povolení ani nesměli sejít ve větším počtu na veřejném prostranství.

Ne, ne děti, tento systém v sobě nenesl ani semínko, které by mělo něco společného se znaky demokracie. A i když se ještě koncem roku 2016 zdálo, že tento systém nemůže nic ohrozit, tak nebojte. Lidé v této zemi také věřili ve šťastný konec. Věřili, že až bude jejich zemi opravdu nejhůř, tak z jedné bájné hory vyjedou rytíři, kteří je zachrání. A přesně to se také jednoho sychravého lednového dne léta páně 2017 stalo. Lidé v této zemi si začali postupně uvědomovat, že těmi spícími rytíři jsou oni sami a už je vážně na čase, aby se probudili.

Že nevěříte? Pak si počkejte na pokračování tohoto zcela smyšleného příběhu, které bude ještě více neuvěřitelné než to, že by v takové zemi někdo dobrovolně žil. Y

PS - čím vyšší karma, tím růžovější pokračování :d